Mládí

Pokaždé, když si vzpomenu na svého dědu Františka, vybaví se mi obraz jednoho jarního odpoledne roku 1953. Jako šestiletý kluk jsem seděl na mezi a pozoroval ho: pečlivě přeorával půdu na poli, doslova se mazlil s každou hroudou hlíny, vytrhával plevel, vybíral kameny. Ty odhazoval na okraj pole, kde pak tvořily jakési hráze. Na Valašsku jim lidé říkávali hromadiska.
Za své klukovské zážitky, které zřejmě ovlivnily celý můj život, vděčím vlastně náhodě. Do první třídy jsem začal chodit v Petrovicích u Karviné k paní učitelce Olze Bělíkové. Brzy jsem však onemocněl černým kašlem a na doporučení doktora Rottaegla mě maminka odvezla k dědovi Františkovi do Frenštátu pod Radhoštěm, abych se, jak říkala, nadýchal čistého vzduchu.
Tehdy v dětství jsem se poprvé setkal s pěstováním pohanky, s jejím setím, sklizní i mlácením. Děda František mi vysvětloval, že pohanka potřebuje čerstvě prooranou půdu, protože klíčí dříve než plevel. "Je velkou chybou zorat pole na podzim a na jaře před setím jej pouze povláčet. Plevel má pak před pohankou předstih a zamoří celé pole," říkával. Pole před setím nikdy nehnojil, aby rostliny nevyrostly zbytečně vysoké a nepolehly . Pohanku sel vždy tam, kde v předcházejícím roce byly zasazeny brambory nebo řepa. Tyto moudrosti předků, které mi děda František předával, zůstaly někde skrytě uchovány v mé dětské hlavě a později, když jsem se rozhodl pokračovat v mlynářské tradici rodiny Šmajstrlů, se mi začaly vybavovat.