Plomby na vratech

Jednoho březnového dne se mlýnská kola zastavila a dvůr, jindy plný vozů a koní, osiřel. Psal se rok 1939. Na vratech do mlýna se objevila veliká plomba s hákovým křížem. Čeští četníci chodívali kontrolovat, zda zůstává neporušená. "My za t
o, Františku, nemůžeme," zkroušeně se omlouvali dědovi, který postával na zápraží s rukama v kapsách a pozoroval je, jak obcházejí mlýnici a zkoušejí, zda jsou zavřená všechna okna.
Zima se tehdy zdála být nekonečná. Na Radhošti se ještě dlouho v dubnu držel sníh a v údolí každou chvíli vzduchem poletovaly vločky jako lehounké pohankové slupky. František pozoroval, jak roztávají na kamenech opuštěného dvora. Možná si při tom vzpomněl na svého otce Josefa, jak oloupanou pohanku vysypával na louce na bílou plachtu, aby ji vítr pročistil. Možná si říkal, to by mě táta nepochválil. Určitě by se ptal: Proč nemeleš, Františku?
Jednou v noci Františkovu ženu Marii vytrhl ze spaní jakýsi hluk. Posadila se na posteli, poslouchala a najednou si všimla, že místo jejího muže je prázdné. Přehodila přes sebe starý kabát a vyběhla ven. V okně mlýnice zahlédla mihotavé světlo. "Panebože...," zašeptala vystrašeně. Jindy zapečetěná vrata byla pootevřená, a když po prvním leknutí v sobě našla odvahu a nahlédla dovnitř, spatřila Františka, jak ke stěně ukládá pytel s čerstvě oloupanou pohankou. "Zbláznil ses....!" vykřikla. Zvedl k ní hlavu a ona viděla, že se usmívá. "Běž spát, Marie. Dnes už jsem s prací skončil," řekl.
Děda František nikomu neprozradil, jak se mu dařilo odstraňovat plombu, aniž by to bylo poznat. Mlýnská kola se od té doby točila skoro každou noc až do konce války. Zrno schovával pod podlahou. Když přišli četníci zkontrolovat, zda je všechno v pořádku, a pronášeli svou omluvu, že oni za to nemůžou, František j
e uklidňoval: "Vždyť já vím, chlapi. Já to přece vím."
Jednoho dne roku 1940 dědeček František porcoval tajně na půdě prase. V tom na dvoře zazněly kroky četnických holinek.